Psa nebo kočku?

Počet domácností, které obývají nejen lidé, stále narůstá. Nejčastějšími dalšími nocležníky bývají psi nebo kočky. Nejde o jev náhodný, stejně jako není náhodné, na koho padla volba. Zda mít doma psa, anebo kočku.

Podle čeho vybíráme?
Nejběžnějším skrytým důvodem pro volbu je prožitá osobní zkušenost. Jestliže máte hezké vzpomínky na kočku, bude to kočka, pokud na psa, bude to pes. Přitom nezáleží na rase, volba se víc řídí právě vzpomínkou.

Ale není tomu tak vždycky. V pořadí na druhém místě je skrytá účelovost - tedy podvědomá, nevyřčená otázka: "Co od zvířete čekám, co mi jeho přítomnost má přinášet?"
V tom už jsou velké rozdíly a rozhodnutí má zásadní význam. Pes totiž vyžaduje mnohem větší péči. Jestliže jej nechci trápit, potřebuje také pohyb a pobyt mimo byt. Navíc ne pohyb ledasjaký, což souvisí nejen s temperamentem zvířete, ale také s jeho dalšími potřebami.
V tomto ohledu je kočka méně náročná.

Osobně například znám majitele vyšlechtěného bílého kocoura. On stejně jako několik generací před ním byli vychováváni
v bytě. Když majitel kocoura Richarda vyveze na zahradu a pustí mimo objekt, můžeme sledovat něco netradičního - Richardovy obavy z ptáků, obavy z přemíry podnětů, které vnější prostor přináší. Když se například ozve rozčilený kos, upaluje Richard zpět do chaloupky. Můžeme tedy říct, že pobyt na "čerstvém vzduchu" je pro Richarda spíš zátěží.

U většiny domácích koček žijících v bytech tomu až tak není. V každém případě však majiteli nabízejí svou přízeň a snižují pocit osamění.
Co nabízí pes?
Psí společnost má také své zákonitosti. Stejně jako kočka uspokojí svému majiteli potřebu
o někoho pečovat, být pro nějakou bytost důležitý, zajistí, že majitele po návratu domů "někdo čeká".

Ale pes zajišťuje i další potřeby - například společenského kontaktu. Nutí svého majitele chodit ven, opouštět ulitu, ve kterou se byt umí proměnit. Během venčení se majitel setkává s dalšími lidmi a pes tak může zprostředkovat určitou míru společenských kontaktů.

Dalším významným prvkem je pocit bezpečí. I pražský krysařík stejně jako i jiná "malá plemena" umí štěkat a majitel může nabýt dojmu, že ho pes v jeho bytě chrání, že dokáže včas upozornit na nebezpečí.

Méně hezkou, ale častou potřebou, která vede člověka k pořízení psa, je potřeba někoho či něco vlastnit, ovládat. Často je mi smutno, když chodím po ulicích a vidím čtyřnohé miláčky, kteří svým páníčkům zajišťují především zmíněnou potřebu. Ti je pak drezírují až šikanují.

V neposlední řadě výčtu skutečných potřeb, pro které si lidé čtyřnohé průvodce pořizují, je uspokojování potřeby předvádět se, případně hrát si na důležité. Je smutný pohled na paní, která absolutně nezvládá svého afghánského chrta, ale ten svým tělem, pohyby a barvou "přesně ladí"
k image, po kterém ona dáma touží.
Pes a rodina
Nejčastěji u psů se při své práci setkávám s jinou a zásadnější rolí, než je zajišťování image svému majiteli. Často je pes řídícím článkem rodinného stereotypu. Někteří členové rodiny přes něj rozpouštějí vlastní emoce pozitivní, někteří negativní. Pes je v rodinné atmosféře často ventilem. Jeden z mála řádů, které pak fungují, je mechanismus jeho venčení. To podle nepsaného rozpisu zajišťuje většina členů domácnosti.
Kočka v rodině
Pro svou povahu má kočka v rodině specifické postavení. Je totiž vždycky svá, na lidech méně závislá. Kdysi jsem četl zajímavou úvahu, podle které jsou šelmy kočkovité dovezeny z jiného světa, proto jsou tak odlišné. Ale kdo ví. Faktem zůstává, že kočka je spíše fixována na prostředí než na člověka. Do bytu si ji pořizují spíš lidé, kteří nechtějí s druhými až tolik manipulovat, se sklonem k romantismu a ochotou nechat manipulovat spíše se sebou. Kdo má kočku, dobře ví, jak si umí vynutit, co žádá.

Odměnou majiteli je "kočičí láska". Účelový fyzický kontakt, schopnost hrát si na malém prostoru a do poměrně vysokého věku. Nevýhodou pak izolace. "Venčit kočku" je značně problematické, a tak panelákové zvíře opouští prostor bytu jen výjimečně. Manipulace s rodinou jako celkem je narozdíl od psa mnohem nižší. Starost o kočku rodinu ke spolupráci nevede, nejsou ani spory, kdo že vlastně je pro ni pánem, protože kočka v podstatě pána v rodině nemá. Je přítulná k tomu, kdo se jí víc vyplatí. Nabídnutou náručí, podáním stravy, pozorností.

A tak vám nabízím poctivé zamyšlení. Nad tím, k čemu všemu svého čtyřnohého mazlíčka využíváte i zneužíváte. Nabízím zamyšlení, do jaké míry je váš vztah ke zvířeti upřímný a nakolik jen zajišťuje potřebu, kterou se vám nedaří zajistit jinak. A co na to váš čtyřnohý přítel, kamarád? Má vůbec šanci být sám sebou, být přirozený? Ještě že zvířata nemluví, viďte...

Jan Svoboda - psycholog